Je sedlák roven agrokombinátu?

Úsilí nové vlády o úpravu dotační politiky v zemědělství zůstává poněkud stranou zájmu. Kdo má pravdu: Efektivní velkovýrobce s mnoha tisíci hektarů, nebo sedlák s devadesáti hektary a upachtěnými dvěma traktory?  

Dotace na prvních 150 ha se má zdvojnásobit na 6000 Kč a dotace na další hektary snížit na polovinu na 1.675,-Kč.

Sám jsem zdědil po českých prarodičích několik hektarů půdy a z tamního zemědělského družstva se stala akciová společnost obhospodařující 2.200 hektarů s několika sty akcionáři, Dotace tvoří skoro 20% tržeb. Úprava by tedy bezpochyby postihla i mě. Zrušila by se dividenda a nájem za hektar by nemohl růst. 

Zástupci velkofarmářů tvrdí, že

1) nebude problém farmy "formálně" rozdělit a úpravu obejít, pokud je majitel jeden. Horší bude dohadování o "dělení" při stovkách majitelů. 

2) zejména živočišná výroba je investičně a tudíž úvěrově náročná, má nízkou ziskovou marži. Úvěry se splácejí dlouhou dobu. Pokud jsme si vzali 80 milionů úvěr na nové ustájení pro 300 dojnic, počítali jsme se setrvalou dotační politikou na celou dobu splácení 15 let.  

3) Jiným přístupem k malým a k velkým dělíme zemědělce na "lepší" a "horší".

Ptejme se nejprve, proč to vláda dělá? Vláda říká, že se dotační kyvadlo vychýlilo příliš směrem k velkým.

To je pravda a má i to negativní důsledky: každý z nás zná ze svého venkovského okolí případ, když nějaká neznámá parta třeba pražských advokátů nebo olomouckých podnikatelů skoupila katastry celých vesnic a inkasuje dotace. Občas získají peníze na nějaký projekt. Třeba na Osoblažsku na pěstování ovocných stromů. Vysázeli tisíce jabloní, ale jakmile uběhlo potřebné období, zase je vykáceli. Starat se o stromy, sklízet je, balit, distribuovat, nebo vyrábět mošt pro ně bylo z Prahy komplikované. Místní farma žádná nevznikla. Nezaměstnanost zůstává vysoká, nálada pod psa, nostalgie za někdejším státním statkem stále silnější, volí se Okamura, Babiš a komunisti.

V historii českých zemí se střídají období postupné koncentrace vlastnictví půdy a násilného rozdělení. Začalo to už husity. Pád monarchie přinesl konfiskaci velkostatků, šlechty a církve v letech 1919-. Nazývala se "Pozemkovou reformou" a týkala se 40.000 km2 z celkových 140.000 km2 tehdejší Republiky československé. Na prvorepublikovou pozemkovou reformu navazovala poválečná konfiskace půdy Němců a velkostatkářů a "združstevňování". Tak se definitivně zlikvidovali sedláci. 

Koncentrace pozemků před rokem 1918 v rukou šlechty a církve byla obrovská. Schwarzenbergové vlastnili 248.000 ha. Největší dnešní farmáři mají zatím mnohem méně (Agrofert 22.400 ha, Radovan Vítek 17.000 ha nebo Forestlaan 11.600 ha). Ale každý majitel půdy dobře zná pravidelně se opakující poštovní nabídky odkupu, kde nabídková cena neustále roste. Protože se majetek děděním neustále dědí a dědicové jsou stále vzdálenější mentálně a často i geograficky, koncentrace držby půdy neustále pokračuje.

Proč by nám mělo vadit, že dominují velké společnosti? Říkalo se, že jsou složité na řízení a nepružné. Kdysi, v 17. století měly obrovské globální obchodní společnosti jako Východoindická kompanie problém v rychlosti komunikace a ve složitosti peněžních převodů a možnosti kontroly. Než dorazil dopis z Amsterodamu na Jávu, uplynulo několik měsíců a úředník si už dávno nakradl a zmizel. To dnes prakticky nehrozí.

Moderní technologie zmrazených polotovarů a příměsí nahradí téměř plnohodnotně třeba i malé pekaře. Když je člověk ochoten si připlatit, dostane celozrnné pečivo několikrát denně skoro čerstvé. Na co potom jsou stovky malých pekařů, živořících kvůli nízké marži na pokraji existence? A to platí i pro malé sedláky, ne?

Nestačily by nám tři čtyři obrovské pekárny a logistika rozvozu až do vesnice?

Ne.

1) Nic neroste do nebes. Každá dnešní globální firma někdy začínal "v garáži" a jednoho dne skončí. To, že firma přežije sto let je naprostou výjimkou. Aby však dnešní velikány nahradili ti příští, musí už dnes "v garážích" usilovně pracovat noví Muskové a Bezosové. Kolik takových ve svém okolí znáte? 

2) Objevují se úvahy, že moderní komunikační a výpočetní technologie umožňují řídit ekonomiku efektivněji než trhem. Má vzniknout moderní "Státní plánovací komise"? Myslím, že soukromou iniciativu mnoha statisíců lidí v nejrůznějších situacích sociálních, věkových, intelektuálních atd. nelze nahradit sebeobsáhlejší soustavu rovni a funkcí. Nikdy. 

Českému  sedlákovi se sto hektary se nevede zle ani dnes, ale zeptejte se ho, jestli jeho děti jsou ochotné farmu převzít? Pokud už to udělají a vy se jich za pár let zeptáte, jak se dívají na svůj krok, dozvíte:

"Kdybych věděla, pane Neugebauere, do čeho jdu, nikdy bych to nevzala!" To je přece tragický důsledek dosavadní dotační politiky v zemědělství!!

Proč? je mnohem pohodlnější nastoupit do korporátu nebo na obecní úřad, mít dovolenou, kdy chci, nestarat se, jestli mi zaplatí odběratel a netrnout nebo jestli jsem něco neopomněl vůči úřadům. Malý podnikatel je půl hodiny denně úředníkem a daňařem, hodiny markéterem, hodinu nákupčím, čtvrt hodiny strategickým plánovačem a čtyři hodiny řemeslníkem ručícím celým svým majetkem za svou práci. A to za příjem často menší než má úředník ve  veřejné správě,

Orientace naší dotační politiky na velké investice a podniky nás také dovedla k vysoké závislosti na montážních závodech a na automobilovém průmyslu. Není normální, že dělník na lince v Kvasinách má mnohem více než instalatér nebo hostinský. Navíc jsme tím udusili iniciativu těch mladých, kteří by za zdravějších podmínek už dávno vyvíjeli nějaké nové obchodní koncepty. To se děje i teď. I na pražské burze vidíme řadu nadějných firem. Ale je to málo a očekávatelný výpadek automobilového průmyslu to nenahradí. 

Chcete mi říct, že v zemědělství není mnoho co vymyslet a že zemědělství hraje v porovnání s dobou před sto lety mizivou roli v HDP. Mizivou roli hraje, ale místo pro inovaci tam jistě je. 

A soběstačnost v potravinách?  Český sedlák konkuruje obtížně německému nebo polskému proto, žese v těchto zemích k evropským dotacím přidružují významné další dotace národní a to i v Polsku. V polském příhraničí není pro polského sedláka problém zaplatit pacht 10.000 za hektar!  To nevyřeší žádný přikázaný podíl tuzemských potravin. Ekonomické procesy jsou jako povodeň. Nelze je zastavit. Vždy si cestu najdou.

Rád si poslechnu své oponenty!