Úpadek slohu

Za posledních sto let se nevyvíjelo všechno k lepšímu. Můj prastrýc vyprávěl, že za jeho mládí byla všechna voda v Orlických horách pitná. A co taková úroveň vyjadřování? 

Celý letošní rok je u nás ve znamení osmičkových výročí a má to vrcholit oslavou sto let Republiky. I likérka v Božkově se včas navezla na tuto tržní vlnu a na trh uvedla rum Republica. 

Našli bychom ale celou řadu oblastí, v nichž se to za těch sto let zhoršilo. Jednou z nich je úroveň písemného a ústního projevu. Dělník ze Smíchova po dvanácti pivech na tom jistě nebude dnes o mnoho hůře než dělník po dvanácti pivech ze Smíchova koncem léta 1918. Snad jen že ten v roce 1918 uměl více cizích jazyků (každý jen trochu chytřejší sedlák nebo řemeslník posílal v dobách, kdy v našich zemích žilo více národností, své dítě alespoň na rok "na handl" do německé domácnosti a Němci zase do české. Neexistoval žádný Erasmus, ani Evropská unie. Lidé se řídili selským rozumem a věděli, že se o sebe musejí postarat sami a že praktická znalost jiné řeči a jiného způsobu života je přínosem). 

Mluvím o tom, jak se chovají elity. Tehdy to byli maturanti. Dnes jsou to doktorandi. Žádný národ se ale nestane chytřejším, když dvě třetiny jeho členů obdrží vysokoškolský titul.

Jistě namítnete, že tehdejší mládež nemohla mí takový přehled - bez facebooku a twitteru. Jistě neznala mnohé podrobnosti a aktuality z New Yorku. Nejsem si ale jistý, jestli se člověk jen trháním jahod ve Francii nebo za barovým pultem na Novém Zélandu bez dalšího stane moudrým.

Ale zpět ke slohu. I já, úspěšný spisovatel, jsem kdysi začínal jako druhák se slohem. Úspěšný spisovatel, podle čeho tak soudím? Jsou různá měřítka. Pro mě je hlavní čtenost. Všichni známe takové ty knihovny na nádražích nebo v přímořských hotelech, kam se odkládají přečtené knihy. Ověřil jsem si, že kupříkladu na nádraží v Hrubé Vodě není ani jedna moje kniha. Nebo tady, na ostrově Upolu v souostroví Samoa: V recepci jsou knihy v holandštině, angličtině, ruštině nebo číštině. Jedna tu je i v češtině: Erle Stanley Gardner, Případ křivopřísežného papouška, vydala Mladá fronta v roce 1981. Moje kniha tu ale není ani jedna. Čtenáři se od nich prostě nemohou odloučit. A zkuste nějakou moji knihu sehnat na internetu. Všechno vyprodáno.

Začínal jsem jako žák druhé třídy Základní devítileté školy se slohem. Učitelka Jaroslava Felgerová nám zadala "Popis maminky". Protože to byl náš první tvůrčí výkon, poskytla nám na černé tabuli bílou křídou pomůcku. Poznamenala:

"Všimněte si, že osoby jsou různé veliké. Třeba maminka může mít postavu vysokou, střední nebo malou. Ruce může mít velké, střední nebo malé ..."

Náhle osvíceni možnostmi mateřštiny vrhli jsme se do práce. Moje máma tehdy měřila 171 centimetrů a vážila asi tak 65 kg. V mém slohu jsem ji tedy popsal jako osobu, která:

"... postavu má střední, ruce má střední, nohy má střední. Jen u očí jsem dosáhl určité originality. Měla je modré oči a vlasy vlnité."

A pak přijeli Rusové.