Moje garáž a Benešovy dekrety

Všechno to začalo tak nevinně. Zpočátku šlo jenom o to, jestli se vyasfaltuje příjezdová cesta, opraví mycí box a upraví kanály, aby po dešti nezůstávaly kaluže... 

Jak snadno se člověk stane nepřítelem lidu! Ani neví jak! Ale popořadě. Po povodni jsem koupil garáž. Takovou tu hnusnou komunistickou, v garážišti Klubu motoristů. To bylo v době, kdy neexistvoaly spolky. jak už to v pohraničí bývá, pozemek pod garážemi patřil někomu jinému, nedohledatelnému národnímu podniku.

Zpočátku se nic nedělo. Jezdili jsem do garáží dál, dokonce mi zvedli kanál, abych nastoupil do auta suchou nohou, zabudovaly se retardéry ...

Pak ale veřejné orgány začaly vyvíjet pokoutní aktivitu a chtěly pozemek prodat. Zděsili jsme se: Koupí to nějaký Ostravák nebo Pražák a buď nám zvedne nájemné, nebo nás rovnou vyžene a postaví tam supermarket. V dojemném souručenství jsme každý vložili 15.000,- Kč a pozemek jsem koupili. Součástí operace byl i návrat do Evropy: Pozemek pod garáží se stal majetkem toho, kdo na něm měl garáž.

Zdánlivě šťastný konec však koncem nebyl. Znáte staročeskou průpovídku "Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová...". A to se začalo týkat i nás. Velkou finanční zátěž představovala oprava cesty. Členská schůze měla vyřešit, jestli zase vybereme po 10.000,- a vyasfaltujeme celý areál, opravíme plot a namontujeme nějakou bránu, nebo jestli vysfaltujeme jenom hlavní cestu. Ve hře byla i levná varianta, že použijeme to, co už má Klub našetřeno, a opraví se nějakou levnou směsí jen výtluky. Většina byla pro tu nejlevnější variantu. Mně připadala ale úplně zbytečná. Znáte ty opravy, kdy se nasype nějaká směs do děr na okresní silinici a za půl roku je to stejně pryč. To už by bylo lepší počkat a našetřit si za 2-3 roky na opravu pořádnou. Nu, hlasovalo se, a já byl jediný proti. To by samo osbě ještě nebylo tak tragické, kdybych neměl v ruce ...

Toho rána totiž přišlo nové číslo novin z Německa. Vzal jsem si ho na schůzi s sebou a hravě ho během zdlouhavého vyjadřování a neustáleho opakování téhož přečetl. Při hlasování jsem zvedl ruku i s novinami a všichni přítomní zřetelně mohli číst "Sudetendeutsche Zeitung".

Sál ztichl. Jak už to u Čechů bývá, přímo mi neřekli nic, ale předseda vyhlásil neplánovanou přestávku a s hospodářem si mě vzali stranou. Svým jediným zdravým okem jsem zahlédl, že místopředseda zarýgloval dveře, aby nikdo nemohl uprchnout před rukou spravedlnosti. Začali oklikou:

"Jakou odhadujete letos úrodu švestek?"

"Dovolenou jsme si s manželkou ještě nevybrali ...", pokračoval jsem ve stejném duchu ..., ale dál to zkrátím. Předseda se vlastně ptal, co to má znamenat, že nosím takové noviny, či že je vůbec vlastním?

"Nu," odvětil jsem,  "jsem sudetský Němec, tak čtu Sudetoněmecké noviny!"

"Jak jste se sem dostal, vždyť jsme vás odsunuli?"

"Já jsem se sem nedostal. Já jsem se tady narodil. Žijeme tu už 450 let. Jak dlouho jste tady vy?"

Předseda neodpověděl a horečně listoval v platných zákonech České republiky. Věděl jsem, co hledá:

"Jestli hledáte Dekret prezidenta republiky číslo 12/1945 z 23. 06. 1945, můžu vám ho půjčit." Vytáhl jsem příslušný text a rovnou mu ukazoval to, co hledal:

S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

"Pane předsedo, ulehčím vám situaci. Ano, hlásil jsem se při několika sčítáních lidu k německé národnosti, konkrétně v roce 1991, 2001 a 2011. Sčítání v roce 2021 ještě neproběhlo a je otázkou, jestli vůbec bude národnost zkoumat. Odstavec (2) sice hovoří o výjimkách:

(2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se majetek nekonfiskuje..

Ale já se hned přiznám: během mého života se rozrušovala celistvost Československé republiky pouze jednou a to v roce 1993, když se tato rozpadla na Česko a Slovensko. Já jsem proti tomu nijak nebojoval, ba naopak, nečinně jsem přihlížel."

"Dekrety jsou sice vyhaslé," zadrmolil hospodář, ale já ho rázně zarazil:

"V době, kdy se kolem garážiště valí davy muslimů a Afričanů, si nemůžeme ohrozit národnostní celistvost naší vlasti. Odsunu se sám. Ani mi nemusíte přistavovat zvláštní vlak."

Podali jsme si pochlapsku ruce, místopředseda odemknul a pokladní mi na cestu zabalila dvě koblihy.